Teorie žízně- díl druhý
Svrchně kvašená piva
Kdysi nejrozšířenější typ piva vůbec, do 19. století i u nás. Říká se jim tak, jelikož po ukončení kvasného procesu stoupají kvasinky nahoru na hladinu kvasné kádě. Bývala nejrozšířenější proto, že jejich kmeny kvasinek nemají velké nároky na udržování teplotního rozpětí. Což s sebou nese i nevýhody – byl například problém vyrábět pivo v létě, protože v teplejších obdobích se kvasinky vystoupivší na povrch spojovaly s bakteriemi z ovzduší. A následkem jejich aktivity se z piva stalo nepoživatelný nápoj. I když ne tak docela – v takovémhle totiž případě nastoupili tzv. mořipivové, kteří nechutný a mnohdy i zdravotně závadný mok (stále však plný alkoholu) vydestilovali na chutnou a zdravotně nezávadnou pivovici. Dnes se ovšem svrchně kvašená piva díky moderním technologiím vyrábějí tak, že jsou naprosto bezpečná a navíc velmi chutná. Patří mezi ně Weizenbier (pšeničné pivo), což je v našich zeměpisných šířkách nejobvyklejší druh. O obnovu jeho vaření, které po zavedení ležáků upadalo a po roce 1945 se u nás zastavilo úplně, se už před lety pokusilo pár menších pivovarů; dnes je má u nás ve svém portfoliu každý dobrý pivovarník včetně těch velkých. Narazíte na ně v každém restauračním pivovaru i v restauracích s více pivy na čepu. Obecně je to pivo světlé, zakalené a s trochu vyšším obsahem alkoholu než jsme zvyklí u ležáků – ale jsou i varianty tmavé a ještě silnější, tzv. Weizenbock. 
Pšenična piva – světlá i tmavá, vždy jemně zakalená s kvasnicemi usazujícími se na dně sklenice, s vysokou čepicí z velmi jemné pěny Anglická piva typu ejl (Ale) tvoří rozsáhlou samostatnou kapitolu svrchně kvašených piv. Ty ‚základní‘ varianty ochutnáte buďto v každé "irské hospodě", nebo se vydejte do malých pivovarů jako je Hostivar v Hostivaři či U tří růží ve středu města, téměř naproti legendární pivnice U tygra. Svou značku v tmavé i světlé variantě nabízí také podnik Two Tales. Největší rozmanitost na vás ale čeká u pivního poddruhu jménem IPA. Je to zkratka pro Indian Pale Ale (tedy světlý indický ejl) a jedná se o dvoj- či vícenásobně chmelené pivo, které kdysi vzniklo z důvodu řádné konzervace, aby bez úhony dorazilo k vojákům do britských koloniálních držav v Indii). Kdysi se k nám dováželo jako rarita z vlasti svého původu, dnes ho již vaří velké množství převážně malých pivovarů. V Praze na něj narazíte například u Sv. Norberta na Strahově a u Sv. Vojtěcha na Břevnově, stejně jako ve všech specializovaných pivních restauracích a pivotékách, kde čepují nebo prodávají v lahvi pivo stylu IPA nejen mnoha pivvoarů pražských, ale ze všech koutů naší země. Ejly mají podobně jako ležáky svoji tmavou variantu, jejíž způsob výroby je ale natolik specifický, že tvoří vlastní a značně rozmanitou pivní skupinu – svrchně kvašené pivo Stout. Barvy i chuti se dosahuje přidáním pražených sladů a varianty se pohybují od naprosto suchého po sladší, v závislosti na míře prokvašení. V Čechách u těchto piv platí to samé co u ejlů – ačkoli stále převládá jejich dovoz nad domácí produkcí, vyrábějí dnes stouty mnohé menší české pivovary. Zcela jistě ho najdete například v Pivovarském domě v Ječné ulici. Ejly – světlé až dotmava, s charakteristickou ‚mýdlovou‘ hořkostí, s nízkou, rychle opadávající pěnou
.
